Ad novostavba u Hergetovy cihelny v Praze na Malé Straně

03.02.2005 | názory, stanoviska NPÚ, ústřední pracoviště

Záměr na novostavbu na malostranském břehu Vltavy odhaluje problémy v systému státní památkové péče.

Národní památkový ústav jako odborná organizace státní památkové péče nesouhlasí se zamýšlenou novostavbou u Hergetovy cihelny na Malé Straně. Soukromý investor tu hodlá na pozemku, který patří hlavnímu městu Praze, vybudovat dům se čtyřmi luxusními byty a podzemním parkovištěm pro 26 automobilů.

Odbor památkové péče Magistrátu hl. m. Prahy svým stanoviskem čj. MHMP 61095/2003/Štefan Fábry ze dne 20.12.2004 rozhodl, že příprava novostavby předmětného domu je z hlediska zájmů státní památkové péče přípustná.

Toto rozhodnutí je vydáno na základě žádosti Hlavního města Prahy a Městské části Praha 1. Odbor památkové péče Magistrátu (OPP MHMP) se jí rozhodl vyhovět přes silný a jednoznačný nesouhlas ústředního i územního odborného pracoviště NPÚ a řady nezávislých poradních sborů, mj. Vědecké rady Národního památkového ústavu a Sboru expertů OPP MHMP. Své rozhodnutí opřel o souhlasné posudky Josefa Holečka, Jiřího Plose a Patrika Líbala. Přinejmenším posudek Josefa Holečka byl přitom objednán investorem. V této souvislosti nelze než konstatovat, že využití posudků náhodně vybraných osob ochotných podpořit předmětný záměr pro zdůvodnění opačného rozhodnutí, než které považuje za správné řada vysokoškolských profesorů a dalších vysoce kvalifikovaných odborníků v předmětných poradních sborech, potažmo opačného rozhodnutí než doporučil Národní památkový ústav, je účelové. Odbor památkové péče se navíc věcně nevypořádal s námitkami Národního památkového ústavu a vědomě nerespektoval mezinárodní dokumenty o ochraně kulturního dědictví. V případě podstatného zásahu do podoby památky Světového dědictví UNESCO, za kterou bylo historické jádro Prahy prohlášeno v roce 1992, je nepochybně důvod chápat tyto dokumenty jako doklad současného stavu poznání kulturně historických hodnot, jež je třeba zachovat.

Předmětný malostranský břeh nebyl v devatenáctém století regulován – tak jako tomu bylo u protějšího staroměstského i navazujícího smíchovského břehu – nábřežními zdmi a zachoval si přirozený kontakt s řekou. V tomto místě ústil do Vltavy potok Brusnice, který je dnes sveden kanalizací. Místo ovšem bylo opakovaně zaplavováno a nikdy proto nebylo zastavěno městskými domy. Jiná věc je, že bylo hospodářsky užíváno a v této souvislosti na něm v historii byly užitkové stavby. Stála zde přízemní budova s ohradou, ve které bylo skladováno plavené dříví a posléze garáže zřízené v období První republiky. Skladiště dřeva ani drobné hospodářské objekty však nejsou kvalitativně srovnatelné se záměrem novostavby velkého domu. V této souvislosti platí, že pozemek nikdy neměl charakter stabilně (městskými domy) zastavěného území. Z historické fotografické dokumentace je zřejmé, že byl od 19. století hustě porostlý stromovím.

Pohled na tuto část Malé Strany z Karlova mostu nebo z protějšího staroměstského nábřeží je jedním z nejmalebnějších jaké v celosvětovém měřítku najdeme. Velmi kvalitní historická architektura existuje i jinde. To co je na Malé Straně unikátní, je právě volný přírodní břeh zachovávající přirozený kontakt s řekou, vegetace a bohatství volných, to znamená nezastavěných ploch. Toto panorama se v zásadě nezměnilo již sto let.

V argumentaci sporného rozhodnutí je patrna snaha přenést problém do jiné roviny než je posouzení podstaty věci, tedy než je posouzení otázky, zda je z hlediska zájmů chráněných zákonem o státní památkové péči možné připustit na daném místě novostavbu domu a parkoviště. V této souvislosti nezbývá než znovu zdůraznit mimořádnou kulturně historickou hodnotu Malé Strany. Přistoupením k Úmluvě o ochraně světového kulturního a přírodního dědictví Česká republika uznala, že zabezpečit ochranu, zachování a prezentování památek světového dědictví na svém území je její prvořadou povinností. S ohledem na význam a exponovanost pobřeží Malé Strany je přitom třeba z podstaty věci trvat na ochraně optimální podoby. To se v tomto případě nestalo.

Tvrzení, že pozemky jsou v územním plánu určeny k zástavbě, není pravdivé. Územní plán není hmotovou regulací, ale regulací funkcí. Říká, jaká funkce na daném území být může, nikoliv jaká funkce tam být má. Druhá věc je, že měřítko platného územního plánu je tak veliké, že diference jednotlivých objektů je pod hranicí jeho rozlišení. Z tohoto důvodu předpokládá platný územní plán zpracování plánů regulačních. Teprve zpracovaný a přijatý regulační plán by byl dokumentací, na jejímž základě by bylo možno konstatovat, že nějaký pozemek v Pražské památkové rezervaci je určen k zástavbě. Malá Strana regulační plány zpracovány nemá, proto odkazy na územní plán nejsou pro posouzení přípustnosti novostavby z hlediska památkové péče relevantní.

Předmětná stavba znamená nepřijatelné poškození archeologických památek. Předpokládané zásahy do terénů s archeologickými nálezy jsou naprosto neslučitelné se zásadami ochrany archeologického dědictví. Pozemek, kterého se má výstavba dotknout, je svými archeologickými nálezy cennou součástí archeologického dědictví ve smyslu definice v článku 1 Úmluvy o ochraně archeologického dědictví Evropy, tzv. Maltské konvence, k níž Česká republika přistoupila v roce 2000. Maltská konvence je nejen naším mezinárodním závazkem, ale ve smyslu čl. 10 Ústavního zákona č. 395/2001 Sb. je součástí našeho právního řádu a v případě nesouladu se zákony ČR je jim nadřazena. Území, kterého se navrhovaná stavba dotýká, zasluhuje po stránce archeologického dědictví nejpřísnější ochrany. Zodpovědné hospodaření s archeologickým dědictvím, ochrana autentických terénních situací, zachování archeologických nálezů „nejlépe na původním místě“ (čl. 4, odst. ii/ Maltské konvence) a maximální zhodnocení archeologických nálezů jakožto pramenů poznání naší minulosti je cílem, k němuž Maltská konvence směřuje. Je tedy třeba v co největší míře bránit narušování původní terénní situace. Výše citovaná pasáž Maltské konvence směřuje k zachování archeologického dědictví – tj. movitých a nemovitých archeologických nálezů – nejlépe na původním místě (tj. v původním kontextu terénu, bez narušení, v zemi), oproti jeho likvidaci, byť i provedené formou záchranného archeologického výzkumu.

Už jen s ohledem na výše uvedené mezinárodní dokumenty předmětná stavba neměla být připuštěna. Z památkového a urbanistického hlediska je hodnota tohoto místa v tom, že není zastavěno, že je volné. Nikoliv nesouhlas s architektonickým řešením navrhované stavby, ale přesvědčení, že dochovaná podoba je mimořádně hodnotná a neměla by proto být měněna, je hlavním důvodem nesouhlasu Národního památkového ústavu a značné části odborné veřejnost s uvedeným záměrem.

Je také vhodné si uvědomit, o co jde. Soukromý investor si vyhlédl volný obecní pozemek a rozhodl se na něm podnikat stavbou komerčních bytů a garáží. I kdybychom ponechali stranou všechny ostatní – výše naznačené – důvody nesouhlasu, je zřejmé, že připuštění takového záměru není adekvátní zcela mimořádné hodnotě místa, není motivováno respektem k právům soukromého vlastnictví a není a ani nemůže být v zájmu hlavního města Prahy. Pokud by takovéto nakládání s veřejnými statky bylo přijato, je nutno si položit otázku, jaká kulturní hodnota bude ke škodě Prahy i České republiky obětována příště.

PhDr. Josef ŠTULC, hlavní konzervátor NPÚ

Zpracovali: Ing. arch. Miloš SOLAŘ a Mgr. Milan JANČO, NPÚ-ÚP, Praha 2005

Citace zdroje dokumentu:
SOLAŘ Miloš, JANČO Milan, ŠTULC Josef: Ad novostavba u Hergetovy cihelny v Praze na Malé Straně. Dostupné na WWW: http://www.npu.cz/npu/x/novinky/?news[detail]=112 [online od 3.2.2005].